Červen 2013

Štěstí

17. června 2013 v 21:04 Něco jako ... básně
Je to zvyk?
Ležet vedle mého těla?
Nevím proč,
tvoje "láska" odletěla.

Srdce buší,
mozek nevěří,
nejsi šťastný?
No tak odejdi!

Oči pro pláč
ruce v povětří
není to ono?
Tak si jdi!

Proč to neuděláš?
Proč ta přetvářka?
Jiná nebudu,
ať už přijde ta kopačka ...

Nudná divadelní představení

15. června 2013 v 9:15 Články ... co tak píšu
Jak jsem přestala považovat "nudná divadelní představení" za nudná

Co se mi vybaví, když se řekne divadlo? Před několika měsíci by mě nenapadlo nic jiného, než že to jsou ta nudná představení, na která jsme museli chodit se školou. Teď bych se za tu odpověď nejspíš styděla, ale myslím, že takto by odpověděla většina z mých vrstevníků. Pojďme se na to ale podívat trochu jinak. Pro nás prosezená hodina nudy může pro herce znamenat náročné studium a dlouhá léta práce. Ptáte se proč? Co je na tom tak těžkého naučit se zpaměti pár vět? Na tom možná zas tak nic těžkého není, to máte pravdu. Zkuste si stoupnout na jeviště a odříkat naučené fráze. To umí každý. Myslím, že byste diváky zaujali tak maximálně na 5 minut, a pak by začali pomalu ale jistě usínat, ovšem jen talentovaným se podaří dát těmto frázím smysl, cit a kus sebe sama.
Takže o tom to přeci jen nebude. Chce to akci a jistě všichni známe fyzikální zákon akce a reakce. No a reakcí je právě doslovná reakce obecenstva. Pokud je slyšet smích nebo cítit napětí, je to ta správná reakce diváků. Pokud diváci neustále hlučí, nejenže tím dávají najevo, že se nudí, ale ještě ruší ostatní a ty to třeba může zajímat. A hercům se tím taky zrovna dvakrát nezavděčí.
Respektujme práci herců, když už si s tím dali tolik práce. Ptáte se kolik? Tak nakoukneme do zákulisí. Naučit se text. No jo, ale z čeho? Scénář! To je jedna z nejdůležitějších věcí celého divadla, alespoň v některých případech. Pro scénář je třeba nápad nebo podklad, který není zas tak lehké sehnat.
Říkám si, vždyť nápadů by bylo spousta. No jo. To by sice bylo, ale dotáhnout je až do konce, to chce pořádné nervy. Napsat příběh, přepsat ho do dialogu, upravit si ho tak akorát do pusy a tak dále, a tak dále…
Nezapomeňme ovšem na scénu! Je potřeba vymyslet a namalovat kulisy, kostýmy, mít správné osvětlení a hudbu. Prostě dát tomu takříkajíc pořádný šmrnc.
Myslím, že tohle už je práce více jak na rok. Možná by mohl někdo namítnout, že je to jejich povolání a nic jiného na práci nemají. Jenže herci neznají volno o svátcích, o víkendech, v tuto dobu mají herci nejvíc práce. (Odpolední a večerní představení, benefiční akce atd.)
Všem lidem, kteří dělají divadlo, patří obrovský dík za jejich píli, dřinu a obohacující zážitky z představeni.

Italských pět minut

15. června 2013 v 9:14 Články ... co tak píšu
Za půl hodiny se začne
aneb italských pět minut

Italové, a to zvlášť Sicilané, mají velmi zkreslený pojem o čase. Jestli Vám někdy někde Ital řekne, že to za pět minut začne nebo bude on něco dělat, neplašte! Ještě nejméně půl hodiny po tomto výroku se vůbec nic dít nebude. O jižanských státech se obecně ví, že mají rádi tu pomalou dlouhou siestu a nikam nespěchají. Bohužel je to opravdu pravda a to ve velké míře. Proto, když přijedete do Itálie nebo na Sicílii, jako já, snažte se přizpůsobit jejich rytmu. Oni se nebudou ani v nejmenším chtít přizpůsobovat VÁM, jako jejich turistickým zákazníkům.
Sicilané jsou ale ještě o něco jiní, zvláštnější. Sice také nikam nespěchají, ale zato když řídí, jsou jako z jiného světa. Pokud se snažíte, a to někdy opravdu marně, přejít v Palermu silnici, vypadá to uplně jako sebevražedná mise. Stojíte na chodníku, rozhlédnete se a vyjdete. Jenže auto, které od vás bylo tak akorát daleko aby zpomalilo a vy vpořádku přešli, se k přechodu řítí pořád stejnou rychlostí a div Vás nepřejede. Dokonce jsou někteří řidiči schopni Vás objet jak se říká "na zrcátka". Jelikož mě toto chování velice udivilo, zeptala jsem se jednoho Siciliána, jestli má jejich doprava nějaká pravidla. "Sì, ha. E 'un gioco. Quando si attraversa la strada e si tocca la vettura, si dispone di dieci punti. Chi ha più punti vince." / "Yes, she has. It's a game. When you cross the road and you touch the car, you have ten points. Who has the most points wins." / "Ano, má. Když přecházíte silnici a dotknete se auta, máte deset bodů. Kdo má nejvíc bodů vyhrává." Místní tedy vyloženě chápou chodce na přechodu jako pokyn pro zuřivé sešlápnutí plynu.
A ještě jednou zajímavostí se tento jižanský národ pyšní. Parkování. V Palermu je normální zaparkovat doprostřed silnice, na přechod pro chodce. A komu to vadí? No nikomu. Všichni to berou jako normální věc. A to i policisté. Chodí po ulici a ne že by se soustředili na takovéto přestupky, ale nejvíce je zajímá, jestli to auto nechcete ukrást. Ano, snem každého turisty je přijet na Sicílii, prohlédnout si památky, koupit suvenýry a hlavně ukrást někomu auto. :D

Palermo, Sicílie 2012

15. června 2013 v 9:14 Články ... co tak píšu
Life is a magic circus: Juggling for inclusive growth

Sicilské město Palermo 12 dní hostilo 25 mladých nadšenců do žonglování. Ovšem našli se mezi nimi i tací, jako například já, kteří v tomto oboru nevynikají a proto se moc do nacvičování na konečnou show nezapojovali. Zato jsme se ale naučili z balónku vyrobit psa nebo labuť a zkusili si, jaké to je být klaunem.
Červencového italského XChange se zúčastnili mladí lidé z Francie, Bulharska, Polska, Itálie a hlavně z České republiky. Když říkám z České republiky mám na mysli i jednoho slovenského občana, který je sice "jiným" národem, ale v srdci se cítí být Čechem. Proto jsme ho nikdy neodlišovali od naší skupiny. Mezi sebou jsme se dorozumívali anglicky, někteří schopní i polsky a někteří méně schopní se do konverzace nezapojovali v žádném jazyce.
Každý večer se konaly tzv. mezinárodní večeře. Každá skupina pohostila ostatní svým národním jídlem. Naše skupina předvedla českou kuchyni řízky a bramborem.
Tyto výměnné pobyty jsou podle mého názoru tím nejlepším pro mladé, kteří tu mohou nabírat zkušenosti, vidět jiné země a mravy, získat nové přátele, zdokonalit se v jazyce. Je jen škoda, že o těchto možnostech ví tak málo lidí, protože jsou tak málo medializované.
Výměna v Palermu mě naučila jedno. Vážit si každé nabízené příležitosti. Nikdy nevíte, co Vám život přinese a proto je dobré po každé takové nabídce skočit, mít chuť se naučit něčemu novému a nebát se ukázat, co se ve Vás skrývá za potenciál. ;)

Festival Oty Hofmana 2011

15. června 2013 v 9:13 Články ... co tak píšu
43. FESTIVAL OTY HOFMANA

Ostrov - První den letošního 43. ročníku dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana, konaného v Domě kultury v Ostrově, byl zahájen studenty uměcké školy. Předvedli nám krátké představení "Hrdina", jehož název je zároveň i tématem celého festivalu.
Určitě už každý z nás někdy přemýšlel, kdo to je vlastně hrdina? Může to být klidně i úplně obyčejný člověk, který dokáže něco nezapomenutelného. Někdo kdo se navždy vryje do paměti všech lidí. Zářný příklad jsme mohli vidět ve filmu Nickyho rodina, který pojednává o osudech "Nickyho dětí", které zachránil před jistou smrtí v koncentračním táboře.

Celým zahájením festivalu nás prováděla moderátorka a herečka Klára Sedláčková - Oltová. Na začátku nám představila všechny "nepostradatelné muže a ženu" festivalu. První z nich byl samozřejmě ředitel festivalu Ing. Marek Poledníček, který si neodpustil vtipnou poznámku: "Na festivalu máme také jednu premiéru a to sedačky na balkóně." Poté promluvil starosta Ostrova Bc. Pavel Čekan, Lenka Holubová z ministerstva kultury, poslanec Rudolf Chlad a za kulturu Karlovarského kraje Petr Kuliš.

Jako první inscenaci jsme měli možnost shlédnout pohádku Zdeňka Trošky Čertova nevěsta. Našim malým dětským divákům se velice líbila, což jsme mohli soudit podle jejich mohutného potlesku. Po jejím skončení se na pódium nevyšplhal nikdo jiný než Pan Režisér Zdeněk Troška, producent Jan Kunděla, zástupce TV Nova, scénárista Marek Kališ a představitel krále herec David Suchařípa. Po proslovu pana režiséra dostal prostor i pan Kunděla: "Celý proslov pana režiséra jsem přemýšlela na co se vás zeptat a napadlo mě na co by jste se zeptal sám sebe?" "Na co bych se zeptal sám sebe? No určitě kolik to stálo." "Ano, velmi dobrá otázka." "Žádná pohádka by samozřejmě bez peněz vzniknout nemohla, na jednu scénu se například spotřebuje asi 350 000 korun."

Těsně poté jsme viděli, nyní už se staršími diváky, dojemný film Nickyho rodina Matěje Mináče, o kterém jsem mluvila výše. Každý z nás by měl umět pomáhat ostatním lidem, ne kvůli penězům nebo kvůli slávě, ale kvůli pocitu zadostiučinění, že pomohl někomu, kdo to zrovna potřeboval mnohem víc než on sám. A takový člověk je sir Nicholas Winton, dnes už 102 letý muž, který zachránil 669 dětí z tehdejšího Českoslovenka. Dodnes je známo pouze 250 z nich. Pokud by někdo z vás měl chuť a zájem hledat další z "Wintonových dětí",můžete začít, třeba jste to právě vy!
První den festivalu jsme měli také tu jedinečnou možnost pobesedovat s prezidentkou sdružení StonožkaBělou Gran Jensen. Stonožka vznikla v roce 1990 v Norsku a za dobu svého působení vybrala již přes 100 milionů korun. Peníze putují především na podporu vzdělání dětí postižených válkou. Sdružení spolupracuje s Armádou ČR od doby co paní Jensen potřebovala vyslat "sanitky plné lásky" do bývalé Jugoslávie a dostala od nich vojenskou podporu. "Všichni o nich říkají, že jsou nejlepší," vysvětluje své jednání. "Čeští vojáci mají na rozdíl od jejich zahraničních kolegů cit pro práci s lidmi postiženými válkou. Možná proto jich v Afgánistánu zatím zahynulo "jen" pět." přemýšlí paní Běla."Snažíme se děti přesvědčit o tom, že i ony mohou jistým dílem změnit svět. Kdybyste věděli, co dokáže pět dolarů, dali byste mi je hned teď," zdůrazňuje paní Jensen. "Vždyt i tak marginální částka dokáže změnit osud afghánského dítěte tím, že mu umožní naučit se psát." Bylo to velice poučné, člověk se má potom šanci zamyslet nad tím, jak vlastně žije. Existuje tolik důležitějších věcí za které by stálo bojovat, ale my se zaobíráme jen tím, co si dnes vzít na sebe, jak se nalíčit nebo kolik koupit rohlíků. Paní Jensen odvádí skvělou práci a takových lidí by se podle mého názoru mělo najít víc.

V průběhu festivalu probíhalo několik výstav. Například výstava kostýmů z pohádek Čertova nevěsta a Saxana a Lexikon kouzel, Muzeum strašidel nebo Karel Zeman - FILMOVÝ KOUZELNÍK.

Divadlo jednoho herce Cheb 2011

15. června 2013 v 9:12 Články ... co tak píšu
Identita, existence či odlišnosti - to byl hlavní námět letošního Divadla jednoho herce

XVI. ročník přehlídky, kterou si Cheb hýčká už tři desítky let, se konal v roce pro město vůbec významném. Cheb slaví 950 let od první zmínky o své existenci. Existencí, identitou, případně odlišností se zabývají i herci, které letos pozvali na Divadlo jednoho herce.
Hned první den přinesl - ve zcela různých divadelních podobách - zkoumání lásky homosexuální, která se sebepotvrzením a identitou v dnešním světě často souvisí. Ivan Lupták odehrál příběh středoškoláka Johana, nakaženého virem HIV, Radim Vizváry v brilantním (queer) pantomimickém představení zachytil svůj pohled na přátelství dvou výjimečných mužů - Federica Garcíi Lorcy a Salvatora Dalího. S identitou jsme si ten den pohráli ještě jednou: Corinna Korth nás v instruktážní přednášce přesvědčila, jak je výhodné nechat se z člověka přeoperovat na psa.
Katarzyna Flander a příběh vztahu Elišky a Bohumila Hrabala viděný z perspektivy spisovatelovy manželky. Ze ztracené šedé myšky se stává sebevědomá a elegantní žena. Mnoho různých podob na sebe vzal Jan N. Piskač ve tvaru na festivalu dosud neviděném - translatologický "večírek" ve tři dopoledne v kavárně nás zasypal proudy slov šitými na míru právě nám. Mimořádný host s mimořádným představením - to je Národní divadlo a jeho herečka Eva Salzmannová v Historickém monologu, zpovědi prezidenta Háchy. Mnoho hádanek - žena hraje muže? A takto kontroverzního? Co mu do úst vložila výjimečná, neprávem zapomenutá autorka Milada Součková? - bylo zodpovězeno druhý den večer. Beckettovské téma si vybral Petr Vaněk - v jeho existenciální detektivce je pachatelem i obětí hlavní hrdina. Odlehčení po náročném dni poskytl večírek v divadelním klubu, kde jsme se mohli setkat s mnohými účinkujícími osobně.
Identita všednodenního sídliště převedená za pomoci loutek, to je přístup polské herečky Agaty Kucińské, zatímco další zahraniční host, Sláva Doubnerová, pátrala po osudu Magdy Husákové Lokvencové, první významné slovenské divadelní režisérky. Na předpremiéru domácí inscenace nebylo třeba zvát, na chebské zastoupení v rámci festivalu si diváci cestu nacházejí pravidelně, a lákadlem byl jistě i Petr Konáš v příběhu o herci, který touží překročit propast mezi fikcí a realitou. Tudíž další boj o identitu.
Když na nás bylo těch "identit" moc mohli jsme se jít pobavit na večer stand up komedií nebo na sérii sól předvedených domácí taneční špičkou NANOHACH. Hvězdná chvíle pro jednoho střelce. Interaktivní performace určená nejen pro děti. Střelnice z poctivého plechu ráda zarachotila ve stylu divadelního hromobití, když jednoruký plastový panáček mine svůj cíl. Na konec jsme se mohli nechat nadchnout hrou francouzské autorky o tom, že i na konci života může člověk potkat osudovou lásku - o tom, že i na takový pocit má člověk právo za všech okolností v jakékoliv situaci, velká příležitost pro zralé herectví Hany Maciuchové.

Všemi směry 2011

15. června 2013 v 9:10 Články ... co tak píšu
Jak bylo "v kůži novináře"? No tak - především se to uskutečnilo VŠEMI SMĚRY ...

Tužku a papír s sebou! Tak zněla výzva studentů Vyšší odborné školy publicistky, kteří zorganizovali festival Všemi směry 2011. Akce, která každoročně nechává nahlédnout širkou veřejnost pod pokličku novinářské práce, se od rána konala v klubu Rock café v Národní ulici.

PRAHA - Jaké to je být "v kůži novináře"? To si mohli vychutnat návštěvníci letošního festivalu Všemi směry 2011. Tak totiž znělo letošní téma už sedmého ročníku festivalu, který pořádali studenti Vyšší odborné školy publicistiky 7. dubna v Praze. Letos se, jak bylo zvykem v ročnících minulých, nekonal tři dny, ale pouze jeden den - ale i ten stál za to!
Každý návštěvník si přišel na své. Ti, jenž upřednostňují raději suchou teorii, si mohli v diskuzním sále vyslechnout hned několik za sebou jdoucích seminářů. Našli se ovšem i praktičtěji založení a zkusili si jaké to je komentovat sportovní zápas nebo číst televizní noviny. A pro ty, kteří se ve výše zmíněných disciplínách nenašli, tu byly připraveny dokumentární filmy jako například Jeden svět: Anna v přední linii o zavražděné ruské novinářce nebo Pozemšťané, koho budete volit?, natočený pod vedením Lindy Jablonské.
Studentům se i letos podařilo zajistit účast zajímavých osobností z českého mediálního prostředí. Letos jimi byl například Michael Viewegh, Pavel Novotný, Dalibor Balšínek, Martin Kézr a další.
Právě Michael Viewegh a Pavel Novotný spolu vedli velice zajímavou debatu na téma Bulvár: Bulvár: Kde jsou hranice? Kdo neslyšel, stejně neuvěří. Pavel Novotný se nám snažil obstojně vylíčit svůj postoj, ale všechny jeho argumenty byly okamžitě pošlapány a smeteny ze stolu. Mimojiné na festivalu proběhla i diskuze o internetovém serveru WikiLeaks: co je ve veřejném zájmu?, který moderoval Stanislav Brunclík.
Ke konci festivalu nám předvedli své představení herci z divadla HarOLD a divadlo IMPROvariace, které si jej připravilo jen pro tuto událost. Sladkou tečku za festivalem udělala indie-rocková kapelaThe Roads s britským frontmanem, která sbírá úspěchy nejen na české scéně.
Pokud jste letos festival nemohli navštívit, ať už z jakýchkoliv důvodů, neprohloupíte, když si příští rok uděláte čas. Přece jenom, na každém rohu Prahy se nedozvíte, jaké barvy by měla být vaše kravata v situaci, kdy jdete "jenom" na obyčejný úřad.